Na chalupě

Naši chaloupky miluju. Jedna moje podmínka při hledání toho pravého byla, aby měl uzavřený dvůr. A ten mám. Přijedu autem až na dvůr, zavřu a naprosto bezpečně, s klidem, vypustím ušatce. Aspoň je nic nepřejede. Je tam naprostý klid. V domečku nemám signál, nejlepší je na zahradě, a tam se mi večer a za deště nechce, takže nějaké dlouhé hovory povedu až v létě na sluníčku. Špatně, ale přece jen trochu, se dovolám na dvoře. Ale to si zase připadám, jako kdybych rušila klid v celé vesničce. Vesnička má pouhých 107 obyvatel a večery jsou až strašidelné. Já, zvyklá z centra města na hluk, výkřiky opilců, zvuk motorů neustáje jezdících aut, houkání vlaků a kdoví čeho ještě, si klid na sto procent užívám. Ale nejvíce si užívají moji miláčci. Zatímco starší část smečky si jen tak popochází, občas se někam rozběhnou, tu pozdravit koníka, tu pozdravit zvědavé sousedy, protože přece jen sedm psů je skoro jak zoologická zahrada, tak naši kokřičí dorostenci jsou k neudržení. Ti lítají tam a zpátky, zpátky a tam. Když je náhodou nechci na zahradu pustit, tak svou nelibost dávají patřičně najevo. Nejhorší je Marijánka. Jak ta brble. Takový repertoár nemám ani já. 

Chaloupka snese spoustu oprav, ale já věřím, že ji dáme brzy dohromady a že nám tam bude hezky.

 

na  chalup7

 

na  chalup6

 

na chalup

 

na chalup1

 

na chalup2

 

na  chalup3

 

na  chalup4

 

na  chalup5